Jak se žije (nejen koním) pod Jižním Křížem
aneb tak trochu koňský výlet do Jižní Afriky
Sedím na střeše oprýskaného Datsuna, jehož rok výroby budí náležitou pozornost. Zdá se to být přinejmenším skutečné dobrodružství ukrajovat stovky kilometrů vozem, který byl postaven v roce 1967. Pravda, motor je sice mladšího data, nicméně všechno ostatní, včetně brzd, zdá se být původní. Ostatně – není žádné umění jezdit autem, které má stoprocentní jízdní vlastnosti a brzdí v tom samém okamžiku, kdy sešlápnete pedál. Náš Datsun dokonale dokresluje onu dobrodružnou atmosféru, která je jistě zapotřebí k tomu, abychom poznali tu pravou tvář Afriky.
Slunce doputovalo těsně nad západní horizont a dává poslední šanci k pozorování této nádherné scenerie. Z plechového šálku voní roiboos, všudypřítomný písek pomalu chladne a buš za okamžik ožije svým nočním životem. Za chvíli nastane úplná tma a my si můžeme být jisti, že v křovinách, které nás obklopují, nás jistojistě sleduje spousta zvědavých očí. Je třeba mít se na pozoru. Buš dokáže být vlídná a přívětivá, ale současně i nebezpečná pro ty, kdo neznají její pravidla. Ke svému ohni nás zve pár sympatických bělošských Afričanů ze sousedního stanu. Vlastně se s nimi vůbec neznáme, ale živá konverzace probíhá tak, jakoby jsme se znali celé léta. Pohostinnost a vstřícnost bělošských obyvatel Jižní Afriky je skutečně výjimečná. Je 28.4.2008, v Jižní Africe nastává podzim a nám zbývají 4 dny do odletu zpět do Evropy. Měsíc utekl jako voda a my litujeme, že nemůžeme zůstat o něco déle. Krátce před půlnocí se rozloučíme a jdeme spát. Obloha jižní polokoule je poseta hvězdami; na jihu je patrný Jižní Kříž, na severu září Orion. Z dálky se ozývají zvuky divočiny. Na Kalahari vládne noc.
A jak to vlastně všechno začalo? Na africký kontinent jsme vstoupili 2.4.2008 v Kapském Městě. Ve městě, o kterém se tvrdí, že je nejkrásnější na světě. My jsme se o tom přesvědčili na vlastní kůži. Letadlo dosedlo na pevninu v 5:30 a o pár hodin později už jsme ve vypůjčeném autě (třídveřová Opel Corsa) směřovali na mys Dobré naděje a na Cape Point, nejjihozápadnější bod afrického kontinentu. Kapské město se probouzelo do nového dne a brzy se z mlžného oparu vynořila Stolová Hora (Table Mt.) – obrovský skalní masiv, který se zvedá od moře až do výšky 1086m odkud shlíží na město.
Na silnici je shon, my nikam nespěcháme, Sebastian se pomalu seznamuje s Corsou a ze všech sil se snaží uvyknout na jízdu na levé straně. Já zírám do mapy a snažím se zvládnout přidělenou funkci navigátora. Bleskově nás předjíždí otlučené terénní auto, na jehož korbě se tísní několik černochů spěchajících kamsi do práce. Brzy nás tento způsob dopravy už ani nepřekvapí. Tak tohle je Afrika.
Historie Kapského Města se datuje od doby, kdy Barholomeu Dias poprvé obeplul mys Dobré naděje. Nejprve na místě budoucího města vznikla v roce 1652 osada, na které lodě během mořeplaveckých výprav doplňovali zásoby před dlouhou cestou do Indie. Historie města byla velice pestrá, mísily se zde vlivy evropské a africké, později i asijské kultury. Kapské Město je unikátní především díky své vnější podobě – rozkládá se podél moře, kde jen malý kousek od pobřeží vyrůstají strmé hory. Tou nejznámější z nich je Stolová Hora.
Cestou na Cape point obdivujeme tučňáky na plážích a paviány procházející se po silnici a zvědavě (a možná i nebezpečně) nahlížející do aut. Naše další cesta vede do kempu, kde přespíme ve stanu, který se stane na příštích 14 dní naším domovem. Kempy v JAR jsou většinou na velice dobré úrovni, je jich všude spousta a v neposlední řadě je to levný způsob ubytování pro ty, kteří snesou trochu toho nepohodlí. Nocovat venku mimo kemp se nedoporučuje.
V Kapském Městě trávíme 4 dny, během kterých máme možnost obdivovat krásu města, projít trhy, které svým zvláštním kouzlem dokreslují „africkou“ atmosféru a kde turista může koupit kdejaký suvenýr od dřevěných vyřezávaných sošek žiraf, lvů a nosorožců po obrazy s abstraktní malbou, která zaručeně vznikla kdesi v buši rukama afrických domorodců. Dodáme si odvahu a ve stánku s rychlým občerstvením pořídíme oběd za pár Randů (Rand – jihoafrická měna, jedna setina Randu se nazývá cent) – smažené kalamari s hranolkami a tatarkou, což by žádného střízlivě uvažujícího Evropana pravděpodobně ani nenapadlo. S obavami očekávám reakce mého trávicího traktu, ale nakonec se neděje vůbec nic. Při procházce přístavem zíráme na tuleně vyhřívající se na sluníčku.
Naším hlavním cílem v Kapském Městě je výstup na Stolovou horu. Nakonec se ukáže, že je to velice příjemná procházka, která nám zabere jen hodinu a půl, tedy mnohem míň, než říká průvodce. Na Stolovou horu je možné vyjet i lanovkou.
6.4. opouštíme Kapské Město, vyrážíme dál na sever do Cedrových hor. Cestou se stavíme v Lambert`s Bay, kde poobědváme dary moře v útulné hospůdce přímo u zálivu a pak máme úžasný nápad vyrazit na výlet lodí, aby nám pěkně slehlo. Máme na výběr ze dvou plavidel, při pohledu na starší loďku, jejíž údržba možná bude trochu zanedbaná, se rozhodneme trochu si připlatit za novější a jistě bezpečnější, motorem poháněnou a celkem útulnou loďku. Na otevřeném moři jsou docela veliké vlny a pes (jehož majitel je současně i majitel a kapitán lodi v jedné osobě) nevypadá zrovna nejlíp a my doufáme, že nebude zvracet. Cestou se nám naskytne pohled na tuleně, kteří se na okamžik vynoří z vody, aby během setiny sekundy zmizeli opět pod hladinou a když už se tuleň rozhodne, že zůstane nad hladinou o něco déle a už už to vypadá, že by se mohla podařit fotka pózujícího zvířete, nějaká větší vlna trhne s lodí tak, že absolutně není možné cokoliv vyfotit. Cestou do přístavu míjíme „ptačí ostrov“, kde hnízdí snad stovky nebo dokonce tisíce racků. Úchvatná přírodní scenérie.
V Cedrových horách bohužel moc času nemáme, a tak se kocháme většinou jen pohledem z auta. Projíždíme samotným pohořím, asfaltová silnice se najednou mění v kamenito-písčitou cestu, což není pro naše autíčko zrovna ideální. Cestou míjíme nejvyšší vrchol Cedrových hor – Sneeuberg (2027m). Až když se znovu dostaneme na rovnou asfaltku a ujedeme několik kilometrů bez jediného kamínku na silnici, podaří se nám píchnout. To nás trochu zdrží, v nejbližším servisu jde ale všechno hladce, a tak můžeme brzy zase vyjet a na rovných a přehledných silnicích se nám brzy podaří dohnat ztracený čas. Dále putujeme směrem na východ podél Indického oceánu, cestou se nám naskytne pohled na úchvatné mořské pobřeží na jedné straně a na členitou krajinu a nízká pohoří na straně druhé. Projíždíme pralesem Tsitsikamma, což je národní park chránící zbytky původního pralesa. Projíždíme menší i větší městečka, z dálky pozorujeme život černošských obyvatel a zdráháme se vystoupit z auta, pokud na ulici nevidíme jediného bělocha. Je to tak bezpečnější. Na předměstí větších měst míjíme slamy, kde bydlí ta nejchudší vrstva černošských obyvatel. Jako by svůj život v buši jen přenesli do města a civilizace a maličko přizpůsobili požadavkům moderního světa. Domky zbyté z nejrůznějších materiálů nalezených leckde, hliněná podlaha a špatné hygienické podmínky však přetrvávají. Často nás zarážel pohled na černochy kráčející vzpřímeně podél silnic, na hlavě nesoucí svázané otepi větviček nejspíš na podpal, kráčející kamsi, neboť nejbližší město bývá mnohdy po padesáti nebo stech kilometrech.
Nyní míříme do Addo Elephant National Parku – jeden z největších národních parků v JAR, kde je možné spatřit zvířata, žijící v přirozených podmínkách tak, jak dřív žili ve volné přírodě. Kvůli pytlákům je v současné době zvěř soustředěna do národních parků a volně potkáte jen některé neohrožené druhy. Různé parky nabízejí setkání s různými zvířaty, v Addo jsou to (již podle názvu) především sloni. A kromě nich také zebry, různé druhy antilop, pštrosi emu, lvi a spousta dalších. V parcích je možnost projíždět autem, ze kterého se většinou nedoporučuje vystupovat. Obvykle se vyplatí terénní vozy 4x4. Mnohde si můžete zaplatit vyjížďku s průvodcem na čtyřkolkách a nebo na koních. Pro vyjížďku koňmo jsme se rozhodli my. Ve stájích nás uvítal obrovský černoch, který se nám záhy představil jako náš průvodce. Znovu se ujistil, že jsme opravdu pokročilí jezdci, rozdělil nám koně a mohlo se vyrazit. Australská sedla jsou docela pohodlná a jak se brzy ukázalo v JAR velmi oblíbená zrovna tak jako tvrdá udidla – až na výjimky jsme viděli koně nauzděné pouze pákou. Co nás poněkud zarazilo byl stav kopyt zvířat. Od písku byla kopyta suchá a mnohdy rozpraskaná, evidentně ne příliš udržovaná, o podkovách a řádných korekturách nemohla být řeč. Konečně jsme vyjeli a těšili se, jak asi následující tři hodiny v sedle budou probíhat. Bylo vedro, kopyta se nořila v rozpáleném písku. V čele s průvodcem jsme sestupovali uzoučkými stezkami, lemovanými keři s dlouhými trny (podobným akátům), kterým bylo radno se vyhýbat. Nicméně škrábancům jsme se nevyhnuli ačkoliv jsme se snažili sebevíc. Cesta byla členitá, chvíli z kopce, chvíli do kopce, pak rovinka a rychlý cval. V tom momentě jsme pochopili rozdíl mezi vyjížďkou pro začátečníky a pro pokročilé. Moje kobylka, jemná šimlatá arabka, se během každého nacválání snažila setřást jezdce, zkusila to vždy několikrát – hlavu mezi přední nohy a zadními prudce vyhazovala. Nebylo to nic příjemného obzvláště v případě, kdy koně začali cválat naprosto nečekaně na místech, na kterých byli zvyklí a my jako jezdci, v jedné ruce svírajíc otěže a v druhé foťák, jsme neměli minimální šanci tuto situaci jakkoliv ovlivnit. Sebastianův kůň byl větší mohutnější hnědák, a jak se vzápětí ukázalo na jednom obzvláště dlouhém cvalovém úseku, také nejrychlejší kůň ze všech tří. Druhé místo jsem obsadila já s arabkou a až kdesi za námi se ztrácel náš průvodce. Na začátku tohoto nedobrovolného dostihu se nám koně doslova rozletěli a bylo prakticky nemožné je zastavit. To se nám podařilo až v okamžiku kdy oni sami uznali za vhodné. V plném trysku se mistrně vyhýbali norám surikat a dikobrazů a mě jímala hrůza při pomyšlení, že by se kůň některé díře nevyhnul. Celý tento adrenalinový zážitek se nám ale bohatě vyplatil. Byla to skutečná nádhera pozorovat stádo dvaceti možná třiceti zeber z koňského hřbetu, ke kterým jsme se po větru dostali pěkně blízko. Když nás nakonec stádo spatřilo, dalo se na útěk a vytvářelo jeden dokonalý ladný pohyb a já si připadala jako v nějakém filmu od National Geografic a ohromilo mě to natolik, že jsem skoro zapomněla mačkat spoušť fotoaparátu. Byl to nevšední zážitek. Hned druhý den časně ráno (po přenocování ve skutečně útulném rodinném kempu v údolí řeky, kde nás v noci budili rozverní paviáni) jsme vyrazili znovu do parku, tentokrát Corsou a doufali, že terén nebude příliš náročný. Chtěli jsme za každou cenu spatřit slony. Cestou jsme míjeli antilopy, šakaly, prasata pradavičnatá, pštrosy, želvy a stádo bůvolů, kterému dominoval mohutný samec. Znovu jsme spatřili zebry, jedna z nich, poněkud osamělá a daleko od stáda, přistoupila k napajedlu, opatrně se rozhlédla a pak teprve začala pít, očima stále sledující své okolí, vědoma si své role lovné kořisti. A pak jsme konečně spatřili slony – v dálce v mlze obrovská majestátná zvířata. Litovali jsme, že nejsou blíž. Další slon na nás čekal pár metrů od silnice, byl to obrovský samec samotář, schovaný v křovinách a bylo absolutně nemožné spatřit ho celého ve své kráse. Až v okamžiku, kdy už jsem byla téměř smířená s faktem, že nepořídím žádnou fotografii slona, naskytl se nám nevídaný pohled. U napajedla odpočívalo stádo možná třiceti slonů, celá samičí rodina, včetně docela malých slůňat. Zaparkovali jsme tak blízko jak to jen bylo možné a pozorovali jsme tuhle nádheru s němým úžasem. I několik fotek se podařilo.
Po návštěvě parku naše další cesta vedla dál na západ. Cílem bylo městečko Olifantshoek, kde na nás bude čekat kamarád Theodor, se kterým se Sebastian zná několik let, a který nám na své farmě poskytne azyl na druhou polovinu našeho pobytu v JAR, za což mu patří obrovský dík. Než tam dorazíme, zbývají nám ještě 4 dny.
Cestou se ještě stavíme v Kyalami poblíž města Pretorie, kde máme v plánu navštívit SA Lipizzaners – jediná uznaná Španělská jezdecká škola na světě kromě Vídně. Lipicán je v Jižní Africe něčím skutečně výjimečným a tak spěcháme, abychom stihli pravidelný čtvrteční trénink. Přijíždíme v okamžiku, kdy ve skromně vybavené hale probíhá trénink hřebců. Šest zvířat s nenuceností a elegancí sobě vlastní, pod vedením svých jezdkyň, předvádí piafy, piruety a pasáže skoro tak, jako by to byla jejich přirozenost. Jde o dokonalou souhru jezdců a koní, jsme svědky složitých drezurních prvků, které ladně navazují jeden na druhý v různě barevných tónech, chvilku ve vážném rozpoložení smyčcového orchestru, jindy zas v rozverném tempu klavíru a dohromady tvoří dokonalý koncert. Velice litujeme, že vzhledem k nedostatku času, nemůžeme přijet na nedělní představení. Jezdkyně i jejich svěřenci do té doby jistě doladí všechny nepřesnosti, aby vystoupení bylo dokonalé. Za tu práci si to zaslouží. Po tréninku zavítáme do stájí, které bezprostředně sousedí s halou, jsou to venkovní prostorné boxy, které ze dvou protilehlých stran ohraničují dvůr, každé zvíře může dle libosti vystrčit hlavu z okna a pozorovat dění venku. Na dvorku stojí přepravník pro dva koně, několik černošských zaměstnanců leští sedla a uzdečky, všude čisto a uklizeno, trávník pečlivě zastřižený.
Chov Lipicánů byl založen kolem roku 1562 v Lipici. Cílem bylo vyšlechtění armádního koně, který bude disponovat neobvyklou odvahou, houževnatostí a věrností. A tak vznikl bílý lipicán jak ho známe dnes; jako potomek španělských, italských a arabských orientálních koní.
Pro lipicány je charakteristická dokonalá a vznešená tělesná konstituce, půvabný pohyb, schopnost se učit, temperament, přirozenost, kuráž, houževnatost a vitalita.
Historie lipicánů je spjata se slavnou Španělskou jezdeckou školou ve Vídni. Vznik školy se datuje koncem 15. a počátkem 16. století, v době rozmachu evropské renesance. Do tréninku byli vybírání koně španělského původu. Španělská jezdecká škola ve Vídni je jedinou školou na světě, kde je klasické renesanční jezdecké umění doposud uchováno a nadále rozvíjeno. Tato jedinečná harmonie jezdce a koně je slavná po celém světě.
V roce 1944 bylo několik lipicánů zachráněno z válečného Rakouska a převezeno do Jižní Afriky. Hřebci v Kyalami jsou přímými potomky těchto koní a jejich předků. SA Lipizzaners je jedinou uznanou španělskou jezdeckou školou na světě mimo Vídeň. V průběhu let se stali jihoafričtí lipicáni nedílnou součástí jihoafrického kulturního dědictví.
V dnešní době jsou jihoafričtí lipicáni k vidění na svých pravidelných nedělních vystoupeních, ale i na různých veřejných akcích, ve filmech nebo v televizi.
Naše další cesta vedla do Rhino and Lion parku následující den cestou z Pretorie. Tentokrát jsme park projížděli pouze autem; naskytl se nám tu neopakovatelný pohled na lvy odpočívající kousek od cesty, hyeny a antilopy postávající tak malý kousek od auta, že by stačilo jen natáhnout ruku. Nejkrásnější pohled nám přichystala samice nosorožce s mládětem, oba postávali u cesty téměř bez hnutí, samice jako by dávala najevo svým výmluvným pohledem, že o nás ví a že hodlá sledovat každý náš pohyb a při pohledu na obrovský roh na jejím čele jsme si byli naprosto jisti tím, že to myslí vážně. Nicméně během našeho pozorování se skoro ani nepohnula.
12.4. jsme konečně dorazili na farmu. Nachází se na počátku polopouště Kalahari. Písek, křoví, opuncie. Následujících 14dní bylo pro nás ochutnávkou farmářského života tady v Africe.
Hned první den vyrážíme na vyjížďku na koních. A není to vyjížďka jen tak ledajaká. Theodorův otec mi pobaveně sděluje, že mám-li ráda rychlé koně, přijdu si s McLoudem určitě na své. A tak se už nemůžu dočkat. Nejprve je nutné dostat koně nějakým způsobem z pastviny. Pravda, neznám moc lidí, kteří by pro koně do výběhu jezdili autem, ale tady asi nemáme na vybranou. Datsun je typické farmářské vozidlo. Vlastně div, že ještě drží pohromadě. Nejspíš silou vůle. Sedím na korbě a společnost mi dělá pět border kolií, dychtivých každým okamžikem vyrazit řádně prohnat stádo nebo osamělý kus dobytka. Datsun obratně zvládá náročný terén, po třech kilometrech mám ale pocit, že ze mě vyklepe duši. Míjíme Theodorovy krávy a ovce, obojí chované na maso, jen pár krav je chováno pro domácí potřebu mléka, které je nedílnou součástí každodenního jídelníčku. Jakmile psi spatří koně, vyskakují za jízdy z auta a s horlivostí a zuřivým štěkotem je ženou k brance, kudy proběhnou do malé ohrádky těsně u domu, kde bude snadné je chytit. I to se nakonec podaří a tak můžeme sedlat. McLoud je obrovský ryzák plemene búrský kůň. Historie tohoto plemene je asi tak stará jako historie bílé civilizace v Jižní Africe. Jeho předkové (hlavně arabové a berbeři) se do Afriky dostali společně s prvními bílými osadníky. Je to typický jezdecký kůň s neobyčejnou vytrvalostí, odolností a odvahou. Jak se zanedlouho přesvědčím, McLoud nezůstane tomuto výčtu nic dlužen a to navzdory svému věku (15 let). Možná bych ještě úplně nakonec připsala slovíčko „tvrdohlavý“.
Sebastian se rozhodl pro svého kamaráda Roffieho (8let), křížence araba plavé barvy. A na Theodora zbyl Buty, 3letý koník a jediný hřebec v tříčlenném stádečku. Setřu ze sedla prach. Aha, australák! Podle stavu veškerého vybavení soudím, že koně nebyli pod sedlem možná tak půl roku. Tuto domněnku si ovšem nechávám pro sebe. Jedním okem zkouknu celkový stav sedla. Tedy, potřebovalo by řádně promazat, třmenové řemeny by byly lepší nové, no podbřišník taky, k sedlu drží už asi jen náhodou, no vlastně celé sedlo by asi bylo lepší nové. Maličko nezvyk oproti evropskému standardu. Theodorovo sedlo má z jedné strany přidělaný provázek místo třmenového řemene a Theodora pravděpodobně ani nenapadne, že by mělo být něco v nepořádku. Tak tohle je pro změnu zase africký standard. Theodor nás poctí svým zářivým africkým úsměvem, který vyzařuje absolutní klid a nezatíženost jakýmkoliv problémem. Jsme připraveni vyrazit.
Jak brzy zjistíme, naším úkolem bude přehnat ovce z jedné pastviny na druhou. McLoud je maličko nervózní, poskakuje na místě a tak ho nechám trochu se proběhnout. Asi po dvou kilometrech se nám podaří zpomalit a nakonec i zastavit a tak můžeme počkat na zbylé dva jezdce, kteří si užívají jízdu v pomalém cvalu. Na další pastvině nás čeká opravdová farmářská práce. Farmářský kůň by měl být rychlý, obratný a ochotný okamžitě zrychlit, zpomalit nebo zastavit, aby jezdci neuniklo jediné dobytče. McLoudovi jde hlavně zrychlení na výbornou. Manévrujeme za stádečkem ovcí, levá pravá levá pravá, ale ne moc rychle, do háje ne moc rychle, ať se nerozutečou. Sakra! Ovce se rozprchly každá jiným směrem, jehňata se zatoulala svým matkám a pastvinou se ozývá žalostné mečení. Tak znovu a OPATRNĚ. Hlavně pomalu, pomalu, pomalu... Jde to. Ovce cupitají v chaotickém shluku, občas nějakou napadne vydat se jiným směrem a tady je třeba jednat rychle. Ale ne moc, aby se stádo nevyplašilo. Napravo ode mě vidím v dálce Theodora, jak odvádí svůj díl práce. Jde mu to pěkně od ruky. Zanedlouho se všichni tři jezdci setkají u branky vedoucí na sousední pastvinu, pozorujíc celé stádo, jak mizí mezi keři a travnatými porosty. Otřu si pot z čela a vytáhnu z ramene několik trnů. Je neskutečné vedro a představa chlazeného afrického piva je více než lákavá. „Ještě nás čeká jedna pastvina“, vytrhne mě z myšlenek Theodor. Vlastně mám radost. Tenhle farmářský život je více než dobrodružný!
Byly to nádherné, téměř prázdninové dny, prosycené slunečními paprsky, které denně rozpalovaly zlatavý písek. K denní rutině patřila kontrola napáječek na pastvinách, někdy se kravám dosypávaly přikrmovací směsi. Na palubě Datsuna nebo Landrovera, který byl v téměř stejném technickém stavu, jsme projížděli po cestičkách napříč pastvinami. Jindy jsme zas spravovali plot nebo naháněli ovce, ať už v sedle nebo s Datsunem a s pomocí psů. A jindy jsme zas vyrazili na bezstarostnou projížďku na koních, ale to až v podvečer, kdy se sluneční žár stával milosrdnější a často jsme se vracívali až po západu slunce.
Třetí den našeho pobytu na farmě se vydáváme s Theodorovo rodinou na malý výlet do Augrabies Falls National Park. Cestou se stavíme ve městě Upington, kde vracíme Corsu zpět do půjčovny a dalších 120km všichni pokračujeme prostornou Toyotou. Augrabies Falls jsou největší jihoafrické vodopády. Stojíme nad propastí opřeni o zábradlí a zíráme na vodní masív, který se s okázalým hlukem tříští o skály a dotváří tím dokonalý dojem divokosti a nespoutanosti, byť průtok vody není touto dobou tak mohutný, jak bývá brzy zjara.
Witsand Nature Reserve horse trail
McLoud byl v ten den v obzvláště rozverné náladě. Oba koně nastoupili do přepravníku bez sebemenšího zaváhání. Jen mi přepravník pro dobytek nepřipadal jako příliš dobré řešení pro přepravu koní. Šlo vlastně o jakousi železnou klec bez nástupní rampy, ve které koně stáli na volno, způsobně vedle sebe a spokojeně požvykovali seno. Při vyřčení mé obavy, že se kůň o takovouto železnou konstrukci může snadno zranit mi bylo vysvětleno, že do takového přepravníku se vejde až 6 koní. Nesmysl! Pomyslela jsem si, abych se za pár dní přesvědčila, že je něco takového skutečně možné. Cesta autem nám zabrala necelou hodinu. Koně mistrně balancovali a přešlapovali, zatímco přepravník poskakoval po nerovné silnici. Konečně jsme byli na místě. Před farmou parkovaly desítky aut s přepravníky a až tady nás napadlo, že náš přepravník není nijak výjimečný, že africké přepravníky pro koně prostě vypadají jako ty pro dobytek. Bylo tu neskutečně živo. Další a další přijíždějící, vykládání koní, sedlání a klábosení se známými, kteří se viděli naposledy možná právě před rokem. Tato dvoudenní vyjížďka přes Kalahari k písečným dunám Witsand Nature Reserve se jezdí pravidelně každý rok. Je to jakási obdoba české Hubertovi jízdy. Hlavním důvodem je setkání jezdců a majitelů koní a společná cesta krajinou, která je v jinou část roku jezdcům zapovězena. Dobrodružná atmosféra nás pohltila téměř okamžitě. Nasedlali jsme naše koně a spolu s Theodorem, který si na farmě půjčil mladou kobylku, protože nechtěl na tak dlouhou cestu brát mladého hřebce, jsme se připojili ke skupině jezdců. Okamžitě jsme se stali středem pozornosti. Všichni byli hrozně milí, vyptávali se a podivovali, každý si chtěl s námi popovídat. Dostalo se nám opravdové cti – jsme první cizinci, kteří se kdy zúčastnili této akce. Pro nás zase bylo neskutečně zajímavé rozhlédnout se kolem sebe. Někteří jezdci vypadali zrovna tak, jako by si právě odskočili od dojení krav – dlouhé nebo krátké plátěné kalhoty, někteří z nich neměli boty, což nám vzhledem k všudypřítomným trnovým keřům připadalo velmi odvážné. V rajtkách a čapsech jsem si připadala poněkud exoticky. Ve složení sedel převládala jednoznačně sedla australská. Občas jsme zahlédli sedlo westernové, jeden anglický univerzál a také jsme se nestačili podivovat nad jihoafrickou zručností a vynalézavostí, které dali vzniknout sedlům porůznu improvizovaným. Ve fantazii se meze nekladou. Někteří odvážlivci se vydali bez sedla. Téměř všichni koně měli v hubě páku a to i koně, kteří patřili dětem nebo mladým jezdcům. Styl ježdění některých připomínal spíše jízdu na motorce, síla a rychlost mnohde převládala nad jemností a citlivou rukou jezdce. Je časné odpoledne, sluneční paprsky neúprosně bodají do zad. Od farmy vyráží 60 jezdců a do soumraku zbývá urazit 30km. Po pár kilometrech, se mi při dotahování podbřišníku z mého chatrného sedla utrhne řemen. Maličko mě to znejistí, ne však Theodora, který si ví pohotově rady. Za okamžik se objeví s provázkem a velmi zručně, několika uzly přichytí podbřišník k sedlu. Ne že by mě jeho improvizace nějak uklidnila, ale asi mi nezbývá nic jiného, než věřit. Tempo jízdy předčilo mé očekávání. Krok se střídá s klusem a cvalem, McLouda okamžitě pohltí závodní euforie. Je prakticky nemožné donutit ho k chůzi, kluše a cválá na místě, zpocený a zpěněný a tak ho nechám jít. Naplno se vyřítí vpřed, ostatní jezdci zůstávají daleko za námi. Až po kilometrovém náskoku je ochoten zpomalit a nakonec i přejít do kroku. Snažím se ho udržet v klidu tak dlouho, jak je to jen možné. Sotva se však za námi ozve dusot kopyt, McLoud nezaváhá ani na vteřinu a rázem uhání znovu v plném trysku, dokud ho nezastaví zavřená branka vedoucí na další pastvinu. Co naplat, že se snažím koně uklidnit. Jeho plechová huba nekompromisně svírá udidlo, kruhy na levou i pravou ruku pomohou jen na okamžik. Jakmile hrozí, že by se někdo dostal před nás, McLoud bleskově zabojuje o první pozici. A musím říct, že pokaždé úspěšně. Je to prostě rozený bojovník a vítěz. A taky zatraceně tvrdohlavý kůň. Říkám si večer, když po 30km sesedám. Závěrečná rovinka se proměnila v několikakilometrový cvalový úsek, kdy se někteří rozhodli trošku si zazávodit, čehož jsem se já zúčastnila sic nechtěně, ale nevyhnutelně. McLoud prostě nemohl dopustit, aby na závěr dne opustil svou přední pozici. Ve snaze koně šetřit co nejvíc, aby byl na zítřek čilý a svěží, jsem ho vší silou udržela až na 3.místo. Až po nějaké době jsem se shledala s ostatními, kteří si užívali jízdy ve více pohodovém tempu. Koně jsme odsedlali, omyli vodou, napojili a nakrmili a pustili do výběhu mezi ostatní. Tady na farmě ve skromných podmínkách strávíme noc. Večer je ve znamení grilování, popíjení a vyprávění historek. Velice příjemná zábava se protáhne až do časných ranních hodin. A tak není divu, že se nám nechce opustit vyhřáté spacáky a že některé z nás po množství vypitého piva i tvrdého alkoholu trochu bolí hlava. Je čas se nasnídat a pomalu vyrazit na druhý, 40km dlouhý, úsek cesty. Slunce nemilosrdně pálí už od samého rána. Při sedlání a dotahování sedla mi zůstane v ruce druhý řemen a já mám pocit, že už není možnost, jak podbřišník k sedlu připevnit. Theodor mě se svým úsměvem opět uvede v omyl. Provázek zkrátka vyřeší všechny problémy. Sedlo teď drží na koni, ovšem není možné ho dotáhnout natož sundat a já doufám, že následujících 40km ještě vydrží. Vlastně se divím, že to celé ještě drží pohromadě. Jsem ovšem asi jediná, kdo by z něčeho tak malicherného mohl být nervózní. Druhý den je cesta ještě o něco víc dramatická než den první. Domněnka, že by McLoud mohl být alespoň trochu unavený a tudíž i hodnější a ovladatelnější, se rozplývá po prvních pár set metrech. Občas je možné zahlédnout jezdce, řítícího se nezadržitelně vpřed, téměř sebevražedně projíždějícího ostnatými keři a až v poslední chvíli se vyhýbajícího ostatním jezdcům a koním. Ten jezdec jsem já. Kdykoliv se snažím McLouda držet na místě, okamžitě se zpění, cválá na místě a staví se na zadní. Dám-li mu volnost, běží. Doslova uhání v dostihovém tempu. Nejspíš by byl schopný běžet dokud by nepadl. Po kilometru dvou je ochotný začít diskuzi, přejít do chaotického klusu, později do kroku, povolím otěž a vyndám na chvilku nohy z třmenů. Konečně chvilka pohody. Jak se dozvídám později, McLoud je „známá firma“ a tohle chování je pro něj naprosto typické a já jsem pochválena za dobré jezdecké umění, což mě náležitě hřeje na duši. Jenomže v dunách dojde McLoudovi „šťáva“. Únava na něj dopadne drtivou silou, obzvláště chůze v hlubokém písku mu činí problémy. Zastavuje se, odmítá jít. Několikrát sesednu a doprovázím svého věrného oře po svých. Ovšem připomínka možných smrtelně jedovatých hadů, kteří se ukrývají pod travnatými porosty, mě téměř vymrští zpátky do sedla. Nepatrné zdržení a neustálé postrkování McLouda zapříčiní, že naše čtyřka zůstane poněkud pozadu a ostatní jezdci se nám doslova ztratí z dohledu. Přemýšlíme, jaké by to bylo skutečně zabloudit a strávit v této, pro nás krásné ale neznáme krajině odříznuté od okolního světa, nedobrovolně noc. Naštěstí však brzy narazíme na cestu protínající Witsand, která nás spolehlivě dovede do kempu, kam přijíždíme jako poslední. Nevím, jak moc je McLoud zdrcený, že neuhájil svoji přední pozici až do konce. Já jsem unavená a těším se na dobře vychlazené pivo a něco dobrého k jídlu. Pohladím věrného koně po šíji se slovy „seš neřád, ale stejně tě mám ráda“. Na okamžik zvedne hlavu, ale jen na docela malý, než znovu zaboří nozdry do hromady sena. „Díky“.
Ještě před tím, než se ubytujeme v luxusních chatkách, je třeba postarat se o koně, kteří stráví následující noc na farmě pár kilometrů odsud. A tak se nám naskýtá pohled, nad kterým by kroutil hlavou nejeden Evropan. Nakládání koní do přepravníku se v jednom případě promění v malé drama, kdy mladá kobylka odmítá nastoupit k dalším pěti koním, které se povedlo do přepravníku doslova natlačit. Ustrašené zvíře se zoufale snaží uniknout tlaku smyčky svírající se kolem krku, zatímco několik mužů kobylku popohání a tlačí do ní ze všech stran. Zdá se, že všichni naráz přišli o rozum. To, na co se Sebastian už nemohl dívat, jsem se rozhodla řešit, leč marně. Situace se vyhrotila do té míry, že kůň upadl tak nešťastně, že moc nechybělo k tomu, aby došlo ke skutečně vážnému zranění. Když jsme koně společnými silami vytáhli ven a vyprostili jeho zadní nohy zpod přepravníku, celý cirkus začal nanovo. Po nekonečných možná čtyřiceti minutách bylo zvíře naloženo a vyděšeně koulelo očima. Pohltila mě vlna vzteku, aby ji vzápětí vystřídala absolutní bezmoc. Já i Sebastian jsme byli šokováni chováním, které postrádalo špetku citu, jakoby se jednalo o neživou věc. Tento zážitek mě na chvíli připravil o dobrou náladu a ještě během večerní oslavy, která se konala na počest ukončení našeho putování v sedle, jsem na to nedokázala přestat myslet.
Následující den jsme znovu vyrazili do dun, tentokrát autem, které jsme zaparkovali na přilehlém parkovišti. Celé dopoledne jsme si naboso užívali rozpáleného písku, s jehož jemnými zrnky se neustále pohrával vítr. Vyzkoušela jsem i jízdu na prkně, jakási obdoba snowboardu. Na rozdíl od prkna, které se používá na sníh, se tahle věc na písku nedala vůbec ovládat. Odpoledne jsme naložili koně a zamířili domů na farmu. Byl to hezký, bezstarostný den. Celý víkend byl pro nás zážitkem, který v nás zanechal hluboké stopy poznání, a který nám dal možnost pochopit mentalitu jihoafrických farmářů, styl jejich života a jaké místo v jejich životě zaujímají koně. Bylo to krásné a na okamžik smutné zároveň. Pro nás určitě poučné. Něco takového se dá těžko vyprávět. Něco takového se musí zažít.
Náš pobyt v JAR se přehoupl do poslední čtvrtiny a na farmě čas běží neúprosně rychle. Rozhodli jsme se v posledních dnech využít čas jak jen to bude možné. A tak jsme vyrazili do města Kimberley, kde v roce 1867 byla objevena ložiska diamantů. Dominantou města je Big Hole – zatopený původní diamantový důl, kde to tehdy všechno začalo. Hned vedle dolu se nachází důl nový, který je v provozu a také muzeum a část městečka, které se dochovalo z doby diamantové horečky. Plni optimismu usedáme do Datsuna a vydáváme se na 400 km dlouhou cestu. Ta ubíhá rychle a nezdá se, že by mohli být s Datsunem nějaké problémy. Však se předešlý den podrobil generálce, takže nás rozhodně nemůže ničím překvapit. Vjíždíme do Kimberly, na křižovatce následujeme ukazatele doleva. Ouha, policejní hlídka. Ta si nás samozřejmě nemůže nechat ujít. Sebastian několikrát prudce sešlápne brzdu, aby vůz zareagoval, vypne motor, vystoupí z auta, aby předložil muži zákona veškeré doklady, mezi nimiž se nachází i dopis od Theodora pro případnou policejní kontrolu, kde vysvětluje situaci a stav vozu a hlavně také to, že jsme turisté a nějakým strašným nedopatřením se stalo, že cestujeme právě tímto šíleným vehiklem. Obrovský černoch v uniformě se náramně baví, až mu do dálky září bělostný chrup. Několikrát obchází Datsuna, kroutí hlavou, ale větší výhrady nemá. Tedy kromě SPZ. Cedule je téměř nečitelná, a tak vlídně Sebastiana požádá, jestli by byl majitel tak hodný a něco s tím udělal. Přístup jihoafrické policie nás ohromil. S přáním pěkného dne se Sebastian znovu uvelebil v autě a otočil klíčkem v zapalování. Nic. Otočil jím tedy znovu. Ticho. Naše pohledy se setkaly. Nemuseli jsme mluvit, přesto jsme oba věděli, na co ten druhý myslí. No jistě! Jak nás vůbec mohlo napadnout vyrazit si s tak otřesným krámem, který je dobrý leda tak k popojíždění po pastvinách, na výlet do cizího města! Jaká nebetyčná troufalost! Jak jsme si vůbec mohli myslet, že nám to projde? A jak se odsud vůbec dostaneme pryč? Zpátky? Na farmu? 400 km? Navíc jsme tu zacláněli policejní hlídce, která stavěla další vozy k prohlídce. Nutně potřeboval, abychom vypadli a uvolnili prostor. Nejspíš jsme vypadali hodně podezřele, obrovský černoch po nás kradmo pokukoval, až mu to nedalo a přišel se zeptat, co se děje. Po několika minutách byla vidět scéna jak ze špatné komedie. Já za volantem, Sebastian a černoch v uniformě jihoafrické policie tlačící auto do mírného kopce, na základě Theodorových instrukcí, že se takhle Ddatsun uvede do chodu. To se samozřejmě nestalo a tak následovalo zhruba půlhodinové čekání na servisní vozidlo. A tak jsme se dozvěděli, že problém vězí v baterii. A tak jsme putovali do servisu a zhruba další hodinu a půl jsme čekali na výměnu baterie. A nyní nám nic nebrání v tom, abychom konečně navštívili Big Hole, onu dominantu města Kimberley. Z města vyjíždíme za světla, jelikož světla na Datsunu nejsou dost dobře použitelná za tmy. Ujímám se řízení a když po dvou stech kilometrech vidím už jen totální tmu a světla protijedoucích aut, sedne za volant Sebastian. Na farmu přijíždíme totálně zničeni. Uvítá nás Theodor chlazeným pivem a svým neodolatelným a pohodovým úsměvem. Nelze jinak než mu odpustit.
Naše poslední cesta tady v Jižní Africe povede do Kalahari Gemsbok National Parku. Než se tam vydáme, zbývá nám čas na poslední vyjížďku. V klasické sestavě – Sebastian a Roffie, McLoud a já, se pozdě odpoledne vydáváme naposled vychutnat pohled z koňského hřbetu. Slunce doputovalo těsně nad západní horizont a jakoby ještě chvilku čekalo, abychom si tento pohled vychutnali naplno. Pobídnu McLouda, ten se rychle přenese do rychlého cvalu. Maličko ho přitáhnu a tak cválá pomaleji, jeho ryzá srst se leskne v září zapadajícího slunce a jeho uši vypadají jako dva plamínky. Krajina před námi je pohlcena rudou barvou, až to skoro vypadá jako kýčovitý obraz, jehož autor neměl ponětí o barvách. A přesto to byla příroda, kdo dokázal vytvořit onu scenérii s použitím nepředstavitelného spektra barev od žluté přes jasně červenou až po temně rudou. Za okamžik je po všem. Krajina náhle potemní a citelně se ochladí. Na farmu se vracíme až za tmy. Nemluvíme. Není příliš o čem. Každý z nás si musí vstřebat zážitky po svém a uchovat si je pokud možno v tak jasných barvách, jaké byly ve skutečnosti. Odvedu McLouda do výběhu. Nevím, jestli se to stane, ale doufám, že se ještě někdy uvidíme. Ani se neotočí a pádí ke svému stádu.
S Datsunem nás snad už nic nepřekvapí a tak se odvážně pouštíme do posledního plánu, který jsme se rozhodli uskutečnit. Gemsbok Kalahari NP se rozkládá na území JAR a Botswany. Cesta dlouhá více jak 450 km se zdá být v tom vedru nekonečná, ale nakonec se dostáváme do cíle. Datsun sice znovu vyzkouší naše nervy, ale nakonec se prokáže jako celkem spolehlivé vozidlo, které nadchne i recepčního v kempu v Botswaně. Na Jihoafrické straně je totiž kemp plný, a tak zkoušíme štěstí za hranicemi. Tady v kempu je sice taky plno, ale nakonec se mi podaří sympatického černocha usmlouvat, zatímco Sebastian se tváří poněkud rezignovaně. Než půjdeme postavit stan, vydáme se na malý průzkum po parku. Zvířata zde žijí naprosto volně a vzhledem k rozlehlosti parku je nezbytné strávit zde alespoň týden, aby bylo možné spatřit co nejvíce. První den se setkáváme s antilopami, pštrosi a buvoly. Do kempu se vracíme krátce před setměním. Nastává jedna z posledních nocí strávených tady na jižní polokouli. Na obloze se rozjasňují první hvězdy. S hrnkem čaje se usadím na střeše Datsuna...
Druhý den z parku odjíždíme dřív než bysme si přáli. Bohužel nás tlačí čas. V noci přijíždíme na farmu, abychom se ráno definitivně sbalili a s celou rodinou odjíždíme do Upingtonu, kde poslední noc strávíme v penzionu. Než půjdeme spát, dáme si ještě pivo. Ve čtvrtek 1.5. ráno se rozloučíme a ve vypůjčeném autě od společnosti First Car Rental míříme zpět na západ do Kapského Města, odkud nám v pátek 2.5. v 7:00 letí letadlo. Je to poslední den, kdy máme možnost pokochat se nádhernou rozmanitou krajinou, vlídnou i divokou zároveň, zkrátka takovou, jakou je Afrika samotná. Po příjezdu do Kapského Města máme ještě spoustu času na procházku nočním městem, kde je neskutečně rušno a živo. Od moře vane chladný vítr s předzvěstí studeného podzimu. Na mořské hladině se odráží světla z hospod a restaurací, na vlnách se pohupují ukotvené loďky. Odněkud z baru se ozývá táhlý tón saxofonu, který dokonale dokresluje naši náladu. Teď nás čeká už jen noc strávená na letišti a cesta domů, do otevřené a věčně uspěchané náruče Evropy.
Začíná pomalu svítat. Slunce se nesměle dotýká země svými paprsky, aby zanedlouho udeřilo v plné síle. Nekonečné písečné pláně a křoviny, vítr pohrávající si s jemnými zrnkami písku. Na Kalahari začíná nový den.
